Jelikož nemám nejmenší potuchy, jak Hochschwab vypadá, beru všechno, co vidím ve skříni (kdopak by řekl, že když má něco v názvu Hoch, budou to vysoké stěny v horách, že jo?) a všechno, co vidím v regále potravin. Čistě náhodou jsem se dokázala sbalit do cca 40 litrů (na dva dny), což je víc než na šestnáctidenní trip po Španělsku.

Cestu jsme začali v pátek večer s Milošem ve třetí cenové u vlakové stanice (což se projevilo počtem zastávek po cestě) a do auta jsem nastupovala v o něco bujařejší horolezecké náladě než zbytek posádky. Víkend mohl začít.

Této noci se nám zaspávalo přímo nádherně, a to průměrně tři až pětkrát na osobu. Ustláno jsme měli na bivakovacích pytlích (ještěže chlapci měli dvoumístné, upíchla jsem se doprostřed) rozložených přímo pod jediným stromem, který neokupovala zaparkovaná auta (musím poukázat na to, že bylo po dešti a strom byl listnatý a dával nám to najevo). Ráno jsem konečně viděla, kam jsem se to vlastně dostala. Zpoza zelenícího se horizontu na mě vykukovaly štíty vápencového pohoří a vzduch čpěl horským létem. Stále jsme nevěděli, jakou cestu si vybereme a oblast jsme nepoznali, tak nám postačil výběr naší oblasti znalejší dvojky. Lufthammer za 6/6+. Na nástup vyrážíme v sedm ráno po příjemné rovince značené tu a tam (a tu) kravskými lejny a těšíme se na stěnu.

K mé kondičce je nutné podotknout, že žádný turista jsem nikdy nebyla a skutečně nejsem. Třetí patro zvládám s vyplazeným jazykem a moje časy po značených chodnících nezřídka překračují čas udávaný v mapě (pro turistické důchodce).

Když se před námi asi po hodině šlapání do kopce rozprostře nádherná krajina s kvetoucími loukami a několika skalnatými vrcholky, ptám se, kam to vlastně míříme. Kolegové si trochu odfrkli a s litujícím úsměškem (to už mi začalo být jasné, o co tu půjde) mi popsali cestu jako „za sedmero horami a za sedmero řekami“. Okej, takže první sedlo teprve před námi. No potěš. Po dvou hodinách mě chlapi začali motivovat blízkostí chaty, na které čepují pivo. Motivace zabrala, byla jsem vyprahlá jako „ústa staré ženy“, protože jsem si vzala jenom půllitru vody do stěny. Na chatu jsme dorazili v čase snídaně, a ani já jsem se nenechala dvakrát pobízet. Odcházela jsem s půllitrem piva a štrůdlem v žaludku. Připadala jsem si jako vlk od Karkulky na konci pohádky. Věci jsme hodili do kosodřeviny a vzali si jen to nejnutnější do stěny, s Milošem dál šlapeme v sedácích a lano se mi zařezává buď do plného banděra nebo stláčí plíce, které už jsou v tom momentě i tak dost zaneprázdněné. Pod stěnu jsme došli po čtyřech hodinách turistiky, chlapi zvyklí na horský běh vypadají nabuzení, já jsem ve stavu naprostého zoufalství.

Filip s Činom jdou do stěny první, my s Milošem čekáme, až si trochu odlezou. Cesta je vynýtovaná, ale ani tak nemám ten den ambice tahat byť jen čtverkovou délku. Holt, turistika je svině, dostala mě. Miloš leze jako první všechny délky a já si jenom užívám jednoho z nejkrásnějších povrchů, na jakých jsem kdy lezla. Drsné bílé vápno, které drží i beze stupů. Čistá krása. Hned ve druhé délce krásná plotnička, moje nejoblíbenější polezení. Na štandech se vždy potkáváme, sem tam prohodíme několik slov (pomluvíme nepřítomné, rozebereme podstatu některých duševních chorob, rozpitváme problémy lidstva…), sledujeme kamzíky chladící se na zbylých sněhových polích a já osobně jsem si nejvíc užívala momenty po sundání lezeček, které jistě byly slyšet do širokého okolí. Nové lezky na nově odřeném nártu, na plotnách…auuu…a to mi připadalo, že v tak dokonale padnoucích lezkách mě nemůže nic překvapit. Po několika ne až tak lezecky atraktivních délkách jsme se konečně dostali zpět do platní (kde jsem se, i s horním lanem, skoro pos…tavila do pozoru) pokračujících do nádherných Wasserrillen- vodou vydlabaných stroužek, které byly alespoň pro mě něčím naprosto novým a velmi příjemným. Jednu obzvlášť krásnou a velmi ostrou jsem si vylezla na spáru, z níž obtížnější částí lezení bylo vytáhnout lezečku ze spáry ven.

Nedílnou součástí lezení s Milošem je, jak jsem zjistila (a velmi to oceňuji), focení. Ovšem, vedlejším efektem focení mě jak dolézám délku je dolézání délky s metry lana nabranými na lokti, koleni, či v zubech a s tím spojené „Milošsakradobeeeeer!“ popřípadě synchronní dobírání mého lana a povolování lana odlézajícímu Filipovi Činom, jak jsem se později dověděla. Série vrcholových fotek první dvojky ala Chippendales za Milošového dolézání (už bez jištění-to se mě samozřejmě netýkalo) skutečně stojí za to. Je z ní vidět, že sluníčko bylo toho dne vysoko a svítilo velmi intenzivně. Pak už jen společná vrcholovka a čekal nás sestup s vymetáním horských chat.

V poslední třetině cesty jsme se se samým aukáním, ochkáním a ufkáním začali podobat zájezdu geriatriků a na poslední rovince už nebylo radno zastavit ani na sekundu, neboť bychom ztratili setrvačnost, která nás nakonec, po čtrnácti hodinách, přece jen dovedla k autu. Původně plánované hody se změnily na pár kousků do pusy a zalehnout s nohama v co nejvyšší poloze, popřípadě s nohama (zádama, ušima, ksichtama) ve vzduchu, pokud měly barvu, při níž se projeví podmíněný reflex - stát. To už jsme věděli s jistotou, že naše původní ambice na další výstup v neděli budou muset ustoupit menším cílům. Spánek byl, věru, o mnoho intenzívnější než předchozí noci. Ráno jsme, „rozbití ako cigánske hračky“ rozhodli v prospěch skalkového lezení s „nástupem přímo z auta“, takže Thalhofergrat. Už po cestě padly tři nejasné názory na nedělní lezení – „no, ani velmi nie, ale keď už tam budem, tak sa hádam posnažím…ideme teda rovno domov?“ ale Miloš zjevně celou debatu prospal (aspoň se tak tvářil) a vzbudil se ještě před odbočkou, tak jsme holt museli…nuž, co už…

Naše „Rocková kapela Lazareth: (uuuuuuuuuuuuuu…klaaaaajm-brrrrrs“) to rozbalila na stinné straně skalky, cosi pojedla, popila, každý si dal po jedné cestě (Miloš, nezmar dal dvě!) a jelo se definitivně domů.

:)

Nepřesnosti a nadsázka ve jménu příbehu a špatné paměti.